Lumír Hladík:

Vzestup a pád

kvantového spratka /

The Rise and Fall of

a Quantum Brat

​

26.4. –⁠ 30.6. 2022

​

k/c: Pavel Švec

 

Celý život slýchám, jak věda vítězí. Od mých deseti let mi říkali, že lidstvo je na prahu významného poznání či rovnou plného ovládnutí zákonů přírody a kosmu. Přesto již uplynulo 120 let od objevu kvantové mechaniky, 70 let od chvíle, kdy jsme poprvé slyšeli o kvantové biologii, a 30 let od momentu, kdy jsme se seznámili s teorií kvantového vědomí. Možná je tedy na čase si přiznat, že plné pochopení existence je a vždy bude nepolapitelným horizontem.

Jako dítě jsem se zamiloval do loutkového divadla a mým největším přáním bylo vidět, co loutky dělají, když právě nejsou na jevišti. A stejně tak jsem chtěl vědět, co svět dělá, když nejsem fyzicky přítomen – když TAM nejsem. Uvědomil jsem si také, že skutečný svět se neliší od toho loutkového, plného tvrdošíjně propojených a do sebe zapadajících kulis a závěsů: kontextů v řadách – jeden za druhým, do nekonečna. Chtěl jsem vidět za tyto souvislosti. Chtěl jsem nahlédnout do oblastí, které běžně nedokážu uchopit, do oblastí, které jsou pro většinu nedosažitelné. Jak vypadá trojúhelníkový prostor pod rohem koberce, když jsem pryč? O něco později mi to došlo... Já sám jsem loutka. Nemám žádnou kontrolu nad svým konáním, nad svými vlastními myšlenkami, nad tokem existence. Odtud patrně plyne moje touha ovlivňovat běh věcí a času, přehazovat „fraktální spínače“. A v prvé řadě vůbec nějaké najít. Občas se mi může podařit nepostřehnutelně proniknut do MATRIXU a stisknout některé z těch spínačů – alespoň ty na okraji okraje – na krátký okamžik.

​

---

​

All my life, I hear that science has triumphed. Since I was 10 years old, I was told that humanity is very close to a full understanding of the laws of nature. Yet, 120 years elapsed since the discovery of quantum mechanics, 70 years since we heard about quantum biology and 30 years since we got introduced to quantum consciousness. Let’s admit, the full understanding of existence is and, forever will be an evasive horizon. 

As a child, I fell in love with marionette theaters and my biggest wish was to see what the marionettes are doing when not on stage. Conversely, I wanted to know what is the world up to, when I am not physically present - when I'm not THERE. I also realized that the real world is not any different from the marionette one, filled with obstinately interlocked and dovetailed backdrops and curtains: contexts in ranks - one after another, ad infinitum. And, I wanted to see beyond these contexts. I wanted to peek into areas I am routinely not able to grasp, areas that are unattainable by most. How does the triangular space underneath a carpet corner feel, when I'm away? A little later, it dawned on me… I'm a puppet myself. I have no control over my doing, over my own thoughts, over the flow of existence. Hence my burning desire to influence the flow of things and time, to flip “fractal switches”.  And, first and foremost, to find any. On an occasion, I may still intrude into the MATRIX ever so imperceptibly and drag some of those ephemeral switches, at least those on the edge of the edge, for a short moment, out of darkness.

 

Lumír Hladík