foto: Peter Fabo

Nevan Contempo uvádí výstavní projekt Laďi Gažiové Džas bare dromeha (Jdeme dlouhou cestou), jehož ohnisko tvoří umělecké sbírky a dokumentační archiv Muzea romské kultury. Umělecké interpretace institucionálních sbírek se v poslední dekádě staly nejen v lokálním kontextu poměrně frekventovanou uměleckou praxí, kategorií až disciplínou. Historické kořeny sahají hluboko do heroických časů konceptuálního umění, jsou spojeny s nastolením diskurzu institucionální kritiky a jmény jako Marcel Broodthaers nebo Hans Haacke. Je evidentní, že v průběhu času si samotné umělecké instituce dokázaly radikální kritiku svého mocenského fungovaní přivlastnit, zakomponovat do svých strategií, dokonce ji iniciovat ve formě institucionální „sebekritiky“, a tím jí ve výsledku neutralizovat. Zmínit na úvod tyto mentální mantinely a potenciální rizika projektu Laďi Gažiové je nejen poctivé, ale snad také produktivní.

​

Romské umění, či přesněji umění vytvářené Romy, je a priory zatížené mnoha předsudky, a je jedno jestli jim ve výsledku dáváme pozitivní či negativní konotace. Při použití uměnovědných kategorií se dá vpasovat do škatulky Art Brut, tedy k projevům, které vytváří akademickým školením nezatížení/nezkažení jednotlivci. Art Brut má své obdivovatele, sběratele i teoretiky. Často bývá zdůrazňován kontrast jeho spontánní kreativity vůči spekulativnosti současného umění. Na druhou stranu nelze přehlédnout jistý rys shovívavé nadřazenosti, která je s obdivem k projevům Art Brut většinově spojená. Dlouhodobě těžit z „popularity“ značky Art Brut pro romské umění se jeví jako problematické, pokud ne přímo kontraproduktivní, a to především z perspektivy budoucnosti. 

​

Způsob, kterým Laďa Gažiová k prezentaci sbírkovým fondům Muzea romské kultury přistoupila, se právě tyto stereotypy snaží narušit. Za prvé chronologickým, byť volným, řazením artefaktů vrací do hry důležitý rozměr času, který je pro zvykovou recepci umění zásadní, zatímco pro Art Brut je charakteristické bezčasí. Zdůrazňuje formální, stylové momenty tvorby, které mají filiace k „obecným“ dějinám uměním, a to opět v kontrastu k Art Brut, fungujícímu zcela mimo tyto kategorie. V neposlední řadě dohledává a zdůrazňuje vazby uměleckých děl ke konkrétním společensko-emancipačním událostem a fenoménům v historii Romů, prostřednictvím odkazům k archivním materiálům. Opět pro Art Brut je typické uzavírat se do vlastního, niterného světa. Historický čas, formální proměny a angažovaný obsah tvoří trojici vektorů, která v interpretaci Laďi Gažiové rozbijí dosavadní monolit artbrutovské selanky. Na možnou námitku, že takto činní s velkou dávkou licence a „násilí“ na vystavených dílech, má oprávněnost pouze do chvíle, než si připustíme, že velmi analogickým procesem byly v průběhu posledních dvě stě let zkonstruovány dějiny, a to nejen umění většiny evropských národů.

​

~~~

​

Imagine that discrimination didn’t exist, not even against the Roma people. Imagine that Roma people were able to study at the same colleges and universities as everyone else, write books in Romani, be represented by their own MPs in parliament, and have their children study the history of the Roma people at school. Imagine a street named after Josef Serinek running through the centre of Prague... This exhibition presents some of the emancipatory high points in the cultural history of the Roma or simply imagines such high points.

Nevan Contempo is the venue for the project by Laďa Gažiová entitled Džas bare dromeha (We’re Taking the Long Route), at the centre of which is the art collection and archive of documents held by the Museum of Roma Culture. Over recent decades the artistic interpretation of institutional collections has become a common practice, category and even a discipline. The roots of this tendency stretch back to the golden age of conceptual art and are associated with the creation of a discourse around institutional criticism and with names such as Marcel Broodthaers and Hans Haacke. Over the course of time the institutions managed to re-appropriate this radical critique of their own power formations and to recuperate it by incorporating it into the strategies and even initiating it in the form of institutional “self-criticism”, thus effectively neutering and neutralising it. Bringing attention to these mental barriers and the potential risks of Laďa Gažiová’s project is not only being honest, but hopefully productive.

​

Roma art, or more precisely art created by Roma people, is burdened with many prejudices and in the final analysis it is immaterial whether these are positive or negative. Art theory would file it under Art Brut, i.e. works created outside the boundaries of official culture. Art Brut has its admirers, collectors and theoreticians and its spontaneousness is often contrasted with the speculativeness of contemporary art. On the other hand one cannot overlook a certain patronising quality to the admiration expressed for Art Brut. To rely on the “popularity” of the Art Brut brand would be an error of judgement on the part of Roma art and would save up problems for the future. 

​

When presenting the collection held by the Museum of Roma Culture, Laďa Gažiová attempts to disrupt these stereotypes. Firstly, through the chronological though free classification of artefacts she returns the important dimension of time into evaluation. This is always present in the mainstream reception of art but missing when Art Brut is being discussed, which is relegated to its own place in time and space. She draws attention to the formal and stylistic influences at work, and tracks down the links between artworks and specific emanicpatory events and phenomena in the history of the Roma people by means of links to archived materials. Again, Art Brut tends to be set apart from other art and historical events and imprisoned within its own, inner world. Historical time, formal transformations and activist content form a trinity of vectors that in Gažiová’s interpretation break apart the existing monolithic structure of Art Brut idylls. To the objection that in acting in this way she is granting herself licence to perpetrate a violence on the works exhibited, one would have to point out that over the last two centuries history, and not only that of the art of the majority of European countries, has been constructed by means of a very similar process.

​

~~~

​

Výstava vznikla díky spolupráci a zápůjčkám Muzea romské kultury, Moravské galerie a FFUK

Výstava je podpořena grantem Magistrátu hl. m. Prahy, Ministerstva kultury ČR a Státního fondu kulrury ČR.