Neutilitárnost nejčastěji odděluje umění od ostatních předmětů, činností a jevů, které nás obklopují. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud umělecké dílo začneme používat jakýmkoli užitečným způsobem, přestává být zřejmě uměním. Naopak pokud se budeme k užitkovému předmětu chovat jako k umění, velmi pravděpodobně se jím může stát. Projekt Richarda Wiesnera Gluon do neutilitární sféry umění integruje užitkové předměty, které svoji užitečnost pozbyly ztrátou jejich majitele. Transformací na umělecké dílo se jejich nepotřebnost definitivně petrifikovala, byť na jiné kvalitativní úrovni. Běžně bývá užitkový předmět uchováván pouze po dobu, kdy slouží své funkci. Opotřebováním ztrácí nárok na existenci. Dokonce i neopotřebovaný, tedy k výkonu stále způsobilý předmět, není běžně schraňován, pokud jej považujeme za technicky či morálně zastaralý. Pravda, i užitkové předměty se stávají za určitých okolností předmětem sběratelského zájmu a jsou schraňovány ve specializovaných muzeálních institucích. Jejich nový status je však identický s uměleckými předměty, v muzeu jsou primárně ke „koukání“ nikoli k používání. Naopak vyhodit, či jinak zlikvidovat umělecké dílo je považováno za barbarství. Muzea dokonce vlastní mnoho artefaktů, které pravděpodobně nikdy nebudou vystaveny, přesto je jejich uchování věnována maximální péče. Umění v tomto smyslu vytváří iluzi nesmrtelnosti.

Dědí se byty, jejich zařízení se však vyhazuje. Marnost je pocit, který provází jejich vyklízení. Není náhoda, že čím dál častěji bývá svěřováno profesionálním firmám. Věci nejsou neutrální, jsou kontejnery paměti. Vyhodit znamená vymazat. Je lehčí si koupit nové, vlastní než se sžívat s nábytkem a předměty po prarodičích. Marnost, vanitas je také tradiční námět táhnoucí se historií umění. Od středověku konfrontovala diváka s uvědoměním si konečnosti pozemské existence života a rovnosti lidí před smrtí. Gluon Richarda Wiesnera lze považovat za jeho současnou variantu. Transformace užitkových předmětů na umělecké objekty je uchránila před vyhozením, či bazarovému rozprodeji. Není patrně náhoda, že u všech byla „znehodnocena“ jejich funkčnost, čímž se definitivně zabránilo možnosti návratu k původní využívání. Celý předmět nebo jeho část byla zalitá do pryskyřice a následně rozřezána na pravoúhlé útvary, které autor znovu poskládal a integroval k tělu původního předmětu na místo, odkud byla vyříznuta. Vznikla tak struktura bohatá na asociace. Transparentní pryskyřicové kostky mohou připomínat ledovou hibernaci nebo podivuhodně krásné krystalické bujení, zdobící i parazitující na původním předmětu. Prošly estetickou eutanázií. Současně se reinkarnovaly do světa umění. Získaly nejen druhý život, který slibuje například také recyklace, ale díky metamorfóze do světa umění i potenciální šanci na nesmrtelnost respektive péči, která slibuje vytrhnout materiální předmět zubu času. 

​

~~~

​

Lack of usefulness is what most frequently separates art from other objects, activities and phenomena that surround us. To put it very simply, if we begin to use a work of art in any useful manner, it would appear to cease to be art. In contrast, if we begin to treat a utilitarian object as art, it can very likely become art. Richard Wiesner's project Gluon integrates utilitarian objects that have lost their usefulness with the loss of their owner into the non-utilitarian sphere of art. With transformation into a work of art, their redundancy is definitively petrified, albeit at a different level of quality. Normally, utilitarian objects are retained only so long as they serve their function. Through wear and tear they lose their right to existence. Even an object that can still serve its purpose is generally not held on to if it is considered technically or morally obsolete. Though it is true that, under certain conditions, utilitarian objects can become the subject of collector interest and are harboured in specialised museums, their new status is identical to that of artistic items – in museums they are primarily for "looking at", not for using. In contrast, it is considered barbaric to throw out or otherwise dispose of a work of art. Museums even own many artifacts that will likely never be displayed, and yet maximum care is given to their preservation. In this sense, art creates the illusion of immortality.

Apartments are passed on, but their content is thrown out. Cleaning out such a flat is accompanied by a feeling of emptiness. It is no coincidence that this activity is increasingly entrusted to professional companies. Objects are not neutral, they are containers of memory. Throwing something out means erasing it. It is easier to buy new things of one's own than to get used to the furniture and belongings of one's grandparents. This emptiness – vanitas – is also a traditional theme that stretches through the history of art. Since the Middle Ages it has confronted the viewer with the finitude of earthly existence and the equality of people before death. Richard Wiesner's Gluon can be considered a contemporary variation on this. The transformation of utilitarian objects into artistic ones has prevented them from being thrown out or sold off. It would seem to be no coincidence that the functionality of all of them has been "impaired", thereby definitively forestalling the possibility of a return to their original use. The whole object or part thereof has been poured into resin and then cut into rectangular forms, which the author has re-assembled and integrated into the body of the original item in the place from which it was cut. This results in a structure that is rich in associations. The transparent resin blocks are reminiscent of icy hibernation or a strange and beautiful crystalline growth, decorating and parasitising the original object. They have undergone aesthetic euthanasia and at the same time been reincarnated into the world of art. Not only have they received a second life, such as that promised by recycling, but thanks to their metamorphosis into the world of art they also have a chance at immortality and care that promises to pull the material object out of the jaws of time.

​

text: Ondřej Chrobák