Blanka Kirchner propojuje osobní život s uměleckým, neustálé pulsující nutkání vyráží na povrch v podobě neotřelé umělecké práce skrze deníkový charakter či jednodenní psaní. Kirchner soustavně zaznamenává s citlivostí až takřka poetickou zdánlivě běžnou každodennost a pečlivě sbírá pomíjivé momenty. Zcela přirozeným aspektem autorčiny práce je úloha diváka, jenž se stává součástí jejího časosběrného vesmíru, a tak důvěrně a s dětskou touhou objevuje soukromí nás samotných. Výstava Vrstvy událostí má ve všech směrech neokonceptuální rukopis, vycházející z projektu Pět žen. Jedna věta denně., který se mísí s akčním přístupem – nejde totiž pouze jen o to, něco zaznamenávat, ale přímo zažívat banální situace a život.

Blanka Kirchner (1982), vystudovala Fakultu umění a designu v Ústí nad Labem, magisterský obor Fotografie a digitální média, a v současné době dodělává postgraduální studium Vizuální komunikace na stejnojmenné fakultě. Ve své umělecké práci se dlouhodobě zabývá fenoménem textu v deníkových zápiscích (Prach je prach, zlato je zlato), korespondencí a větami (Osmihodinovka, Jedna věta denně). Blanka Kirchner sleduje proces sběru hromadění a nalézání, ale také přístup k autorskému psaní (Nikdo nikdy nepochopí, jaké to je, být někým jiným). Její sémantický neokonceptuální přístup, jenž odkazuje k tradici 60. let, se odlišuje hrou s asociacemi (Nitky), které útržky, záznamy – ať již obrazové nebo textové – evokují. Důležitou neopomenutelnou součástí autorčina díla je neurčitý čas. Přestože reflektuje lidskou paměť (Život je příliš zajímavý na to, aby se na všechno postupně zapomnělo, Migrace vzpomínek), uvádí jej v současném kontextu (Konec světa). Kirchner porušuje text z hlediska lingvistiky, není pro ni důležitý. Naopak lehkost intuice, sdělná forma a intimní komunikace s divákem (Dětské omyly) nebo dokonce participace diváka samotného, je klíčovým aktem pro její výstavy. S tím souvisí autorčin zájem o akční až neodadaistické uvažování v prostředí, v němž se každodenně pohybujeme. Osobní se tak prolíná s veřejným a veřejné se stává osobním.

​

~~~

Blanka Kirchner connects her personal life to her artistic, and constantly pulsating urges float to the surface in the form of fresh artwork based on journals or a one-day burst of writing. Kirchner systematically and sensitively records the almost poetic, seemingly everyday, and carefully collects fleeting moments. The role of the viewer is a completely unaffected aspect of her work. The viewer becomes part of her time-lapse universe, and thus confidentially and with a childish desire she discovers the privacy in all of us. The exhibition Layers of Events is of a non-conceptual character and is based on the project Five Women One Sentence A Day, which is combined with the action-art approach, since it is not only about recording events, but having direct experience of banal situations and life.

Blanka Kirchner (1982), studied at the Faculty of Art and Design in Ústí nad Labem and received an MA in photography and digital media. At present she is completing postgraduate studies in visual communication at the same faculty. She has long been fascinated by the phenomenon of text in journal entries (Dust is dust, gold is gold), correspondence and sentences (Eight-hourly, One sentence a day). Kirchner monitors the process of discovery and collection, as well as approaches to writing (Nobody ever understands what is like to be someone else). Her semantic, neo-conceptual approach, which draws on the tradition of the 1960s, differs by virtue of its play with associations (Threads) that evoke extracts and records, be they visual or textual. An important part of her work is indefinite time. Even though she reflects upon human memory (Life is too interesting to be gradually forgotten, The migration of recollections), she places them within a contemporary context (The End of the World). Kirchner violates text as language since this is unimportant to her. On the contrary, the lightness of her intuition, the shared form and intimate communication with the viewer (Childish Errors), or even the participation of the viewer, is a key feature of her exhibitions. This derives from Kirchner’s interest in action art and an almost Dadaist awareness of the environment in which we operate on a day-to-day basis. The personal thus merges into the public and the public becomes personal.

​