Postinternet je označení pro umělecké hnutí a kritiku odkazující na společnost a formy interakce, které následovaly po rozšíření internetu. Obecně jej můžeme popsat jako druh umění zabývající se vlivem internetu na estetiku, kulturu a společnost. 

Umělecká dvojice Momu & No Es (Eva Noguera a Lucía Moreno), jejíž vyjadřovacím prostředkem jsou instalace, plastika, video art či performance, slučuje kritiku hyperpropojení v době kognitivně-kulturní ekonomiky s absurditou. Jejich dílo prostřednictvím jemného způsobu nastavení subjektivností vyjadřuje obavy, i čistou nedůvěru k vývoji užití technologií „nové reality“. Příkladem jsou sociální média, která implikují bezpočet technologií a jejich vliv na chování velké většiny lidské populace lze jen těžko podceňovat. Platformy sociálních médií se staly běžnou součástí každodennosti, jelikož poskytují instantní komunikaci, aktualizaci statusů a sociální networking. V současnosti jsou často primárním prostředkem těch, kteří se chtějí prezentovat před druhými, zdůrazňují roli, kterou mohou ostatní hrát v souvislosti s vlastní sebeprezentací, a umožňují získávat větší publikum. 

Výstava Who Does She Think She Is (Kdo si myslí, že je) poukazuje jednak na vliv internetu na estetiku, kulturu a společnost, a jednak přibližuje offline realitu, ve které dvojice řeší svůj vlastní offline vztah. Už ve svých dřívějších dílech — My Advice to Eva, My Advice to Lucy or Be Careful my Sister (Moje rady Evě, Moje rady Lucy nebo Sestro moje, dej si pozor) — upozorňovaly na skutečnost, že ačkoliv jsme jednou nohou v digitálním světě, stále máme vědomí a hmatatelné tělo. Who Does She Think She Is zpochybňuje vztahy, interakce, chování, sebeprezentaci, zkušenosti, osobnost, publikum, i význam věcí. Díla na výstavě popisují každodenní situace, které každého frustrují: video zachycující vděčnost za vyloučení uchazeče z přijímacího řízení; dámu, která má potřebu zavolat svému psovi během pětiminutové přestávky; Maslowova pyramidu a červa, který ti zazpívá, že jsi loser. Nalézáme v nich represivní a paternalistické prvky, ale i ducha, který se nestará o nic a žije v našem světě. Jsou zde texty, symboly a obrazy vzájemně porovnávané a jsoucí v nekonečném dialogu; kokon je zpodobněn jako světelná bytost; stoicismus prezentován jako způsob života; jsou tu inzertní memy nebo umělá inteligence předpovídající budoucnost. 

Instalace tematizuje přátelství mileniálů a zdůrazňuje, jak mladí lidé generace umělkyň samotných nahlížejí na osobní vztahy, intimitu a její vnější projekci v době, ve které, zdá se, má význam pouze úspěch. Navíc pouze takový úspěch, který je náležitě prezentován a multiplikován. Prostřednictvím estetiky Manga a dalších stylů, které vycházejí ze sociálních platforem, Momu & No Es nabízejí odpověď na frustrace generované a zesilované v moři dat, ve kterém žijeme. Přístup dvojice je založen na empatii a zájmu o druhé. Jak samy umělkyně říkají: jejich nové dílo „rozpracovává myšlenku společenství ve světě rozkouskovaného času a příběhů, a hájí ideu, že dokud já a ty existujeme, máme naději, protože jsme tady my“.

​

~~~

​

Post-Internet denotes an idea in arts and criticism that refers to society and modes of interaction following the widespread adoption of the Internet. Generally it is described as art that is about the Internet's effects on aesthetics, culture and society.

Following this principle the work of artist duo Momu & No Es (Eva Noguera and Lucía Moreno) - which takes various shapes including installations, sculptures, video art and video performance - merges a criticism to the hyperconnectivity in a time of cognitive-cultural economy with the absurd. Through distinct forms of setting-up subjectivities the work expresses the suspicion and genuine distrust towards the evolution of the use of the ‘new reality’ technologies. Social media for example include numerous technologies and their influence on the behavior of a vast part of the human population can hardly be underestimated. Social media platforms have become a common feature of every day life as they allow instantaneous communication, status updates, and social networking among individuals. They are now often a primary vehicle for people to present themselves to others, expand the role other individuals can play in one's own self-presentation, and expand the audience.

Momu & No Es’ latest exhibition entitled Who Does She Think She Is on the one hand denotes the Internet' s effects on aesthetics, culture and society while on the other hand points to an offline reality where Momu & No Es negotiate their offline relationship. Earlier titles such as My Advice to Eva, My Advice to Lucy or Be Careful my Sister remind us that despite being with one foot into the digital world we still have a tangible body and a mind. Who Does She Think She Is questions appearances, attitudes, interactions, behaviors, self-presentation, experience, personality, audiences, affordances. The work describes daily situations that lead everyone to frustration: a video expressing gratitude to eliminate an applicant in a recruitment process, a lady who needs to call her dog in her five minutes’ break, a pyramid of Maslow and a worm that sings to you that you are a loser. There are repressive and paternalistic elements, a ghost who does not care about anything and that lives in this same world. There are texts, symbols and images juxtaposed and in a constant dialogue; a cocoon as a being of light, stoicism as a way of living, advertising memes, predictions about a future guided by artificial intelligence.

The installation referencing millennial friendship highlights how young people of the artists’ generation conceive personal relationships, intimacy and their external projection in a time when nothing but success seems to be acceptable and such success is not understood without staging, without replication. Borrowing Manga aesthetics and those generated by social networks, Momu & No Es, propose a response to the frustrations generated and amplified in the sea of ​​data in which we live, a response based on empathy and care. As Momu & No Es put it, their recent work “continues this idea of fraternity in a world of fragmented time and narrations, and defends that as long as a you and a me exist there will be hope because there is an us”.
 

text: Kiki Petratou