Není bez důležitosti, že na úplném začátku genealogie současného výstavního setu Patricie Fexové byla vizuální přesmyčka kompaktního disku a oční duhovky. Nestandardní kruhový formát s prázdným středem (cyklus Data Painting, 2006–07) se na diváka „koukal“ ze stěny galerie podobně jako vnitřní část lidského oka (následný cyklus Duhovky, 2007–08). Z ánfasu se duhovka jeví jako dokonalý kruh, tedy přesný jako CD. Skrze kognitivní funkce lidské psychiky si každý kruh přiřazujeme k podobě oka a dvojice kruhů vedle sebe k očím, které na nás upřeně hledí. Při velkoformátové malbě se stírá rozdíl mezi obrazem kompaktního disku nebo obrazem skutečné duhovky. Oko je z pohledu geometrie téměř dokonalá koule, na jejíž přední straně je umístěn kruh duhovky. Významnou část z aktuálního cyklu Tváře tvoří portrétní malby na kulovém podkladu. Zachycená tvář je přibližně na místě, které na lidském oku zabírá právě duhovka. Díváme-li se někomu zblízka do očí, vidíme v duhovce zrcadlení vlastní tváře. To však není pointa těchto maleb, ale pouze neintencionální produkt experimentování s formáty a podklady pro malbu, kterému se Patricie nebrání, ale sama zdůrazňuje jako hlavní důvod k malbě na kouli pokus eliminovat pozadí z obrazu. To se daří samozřejmě jen částečně, neboť kolem namalovaných tváří zůstává viditelná bílá plocha mezi okrajem tváře a hranou zakřivení koule. Podobně jako bělmo je pozadím duhovky nebo na globu modrou barvou reprezentované moře tvoří „pozadí“ zobrazeným kontinentům. Tváře patří skupině nových známých a blízkých, o který se rozšířil Patričin svět za poslední přibližně rok a půl. Tématem i technikou volně navazuje na předchozí cyklus Rysy, v němž „portrétovala“ pražskou vernisážovou komunitu prostřednictvím minimalizovaných barevných skvrn, jež zachycovaly charakteristický „rys“ z obličeje portrétovaného. Nepochybně nelze pominout, že koule je často antropomorfním zpodobněním lidské hlavy, byť tuto vlastnost se snaží formou instalace Patricie Fexová nezdůrazňovat. Toto území ostatně důkladně, až limitně již prozkoumala ve Skafandrech (2011), kdy namalovala „oblékací“ mužský a ženský akt. Aktuální výstavu lze chápat jako další fázi autorčina soustředěného „uměleckého výzkumu“, který krok za krokem testuje jednu z nejtradičnějších funkcí malby.

~~~

It is not insignificant that at the very start of Patricie Fexová’s current series of exhibitions there is a kind of visual anagram involving compact disc and the iris of an eye. In the cycle Data Painting (2006–07) the unusual circular format with its empty centre “looked” at the viewer from the gallery wall like the inner part of the human eye (the follow-up cycle Irises, 2007–08). En face the iris looks like a perfect circle, i.e. exactly like a CD. A cognitive function of the human psyche ascribes every circle the form of an eye, while a pair of circles side by side gives us the impression of eyes that are staring at us. With a large-format painting the difference between an image of a compact disc or genuine iris fades away. Geometrically speaking the eye is an almost perfect circle on the front of which is the iris. A large part of the current cycle Faces is made up of portraits on a circular base. The face depicted is approximately in the place where the iris would be in the human eye. If we stare into someone’s eyes close up we see a mirror of our own face in their iris. However, this is not the point of these paintings, but simply a side effect of experimenting with the formats and bases for painting. Fexová is not against this interpretation, but emphasises that the main reason for painting on a sphere is to eliminate the background from the image. Naturally she manages this only partially, since a visible white surface remains around the painting between the edge of her subject’s face and the curvature of the sphere. Just as the whites of the eye form the background of the iris, or the blue of the sea forms the “background” of the continents on a globe. The faces belong to a group of new friends and acquaintances that have enriched the artist’s world over the last year and half. The theme and techniques follow on freely from the previous cycle Features, in which the artist painted portraits of the community of people attending private views in Prague using dashes of colour that captured the features of the her subjects. One should not forget that the sphere is often an anthropomorphic representation of the human head, though Fexová tries not to emphasise this through her use of installation. She examined this territory to its outer limits in Space Suits (2011), in which she painted the male and female nude as though skin was clothing. This most recent exhibition can be seen as the next stage in the artist’s concentrated “artistic research”, which step by step is putting one of the most traditional functions of painting to the test.
 

text: Ondřej Chrobák