Johana Střížková & Aid Kid: 

Šeptej / Whisper

5.9. – 24.10. 2020

 
foto: Tomáš Souček

Milá Johano, milý Ondřeji,
Z nejobyčejnějších vzkazů, které zaznívají na vaší výstavě, si beru dvojí:
1.
Lidé projevují zájem o druhou osobu tím, že před ní důvěrně mluví o sobě. Čím větší zájem, tím větší odhodlanost k sebeodhalení. Jak sebestředné! Projevujeme přece zájem o druhou osobu, tak proč u toho mluvíme o sobě? Ze vzdoru a ze vzteku jsem na zkoušku rozepsal několik takových vzkazů sám. Nedopadl jsem jinak. Jak se máš? Já (já!) se mám dobře. Myslím (já!) na tebe. Atd. Nejdřív mě to odpuzovalo, na sobě i na druhých. Takže zájem o druhou osobu projevujeme narcistním zájmem o sebe. Podle rovnice, že čím více jsme k druhému poutáni, tím více jsme ochotni se před ním (a tím i před sebou) odhalit. Ale smiřuji se s tím: tak jako psi i lidé na výraz zájmu o druhou osobu odhalují svoje slabiny.
2.
Vyjeví-li nám druhá osoba svou slabost, je nejčastějším projevem porozumění a soucitu slovní doporučení: uklidni se, odpočiň si. Vezmi tohle. Jdi tam. Seber se. Ale v gramatice se té slovesné formě přece říká rozkazovací způsob. Odpočiň si (rozkazuji ti to!). Aťsi je to doporučení sebemírumilovnější, neodpářeme z něho ten rozkaz, tu panovačnost. Je to záminka k uchvácení. Druhá osoba odkryla slabiny. Je slabá, slabší (než my). A my pak jen dotvrzujeme svoji dominanci. Tím, že víme, jak takovou slabost překonat, a tím, že máme sílu to rozkazovat druhému (odpočiň si!). Však i vy svoji výstavu nazýváte rozkazem: Šeptej.

***

Jako psi odhalujeme svoje slabiny dobrovolně těm, které milujeme, a nedobrovolně těm, které nedokážeme porazit, jimž nedokážeme uniknout a u nichž prosíme o to, aby nám výměnou za to, že nás mohou uchvátit, alespoň zachovali holý život. Když nám druzí jako psi odhalí svoje slabiny, tak my, jako psi, to čteme jako nabídku k uchvácení a (i) jako projev lásky. Násilníci, kteří uchvátili svoje oběti (jež jim odhalily svoje slabiny jen proto, že jim již nedokázaly čelit), dokážou žít v přesvědčení, že jim jejich oběti (jen) prokazovaly svoji lásku. Lze vůbec dokázat druhému svou lásku jinak než tím, že mu nabídneme svoje slabiny? Asi vcítěním. Přeji si (abys byl(a) klidný(á)). Doufám (že jsi v bezpečí). Představuji si (že jsi spokojený(á), že ti svět leží u nohou, že třeba bloudíš, ale že máš sílu vytrvat a že nakonec dojdeš do cíle). Celá výstava je složená ze vzkazů, proto i tenhle průvodní text je napsaný v podobě vzkazu. Přeji si, abyste byli s výstavou spokojeni. A představuji si, že jste spokojeni, že jste v plné síle a že tahle výstava povede k dalším, ještě dobrodružnějším, ještě radostnějším zážitkům.

Jakub

~~~

Dear Johana and Ondřej,
Of the most commonest takeaway messages from your exhibition, I’d like to look at two:
1.
People tend to show interest in another person by talking intimately about themselves in front of them. The greater the interest, the greater the commitment to self-disclosure. How self-centred! We are supposed to be showing an interest in another person, so why are we speaking of ourselves? Out of sheer annoyance I thought I’d try out some of these messages for myself. I was no different. How are you? I’m (I’m!) fine. I’m (I’m!) thinking of you. Etc. To begin with I was repulsed by what I saw, in myself and in others. So we display an interest in another person by means of a narcissistic interest in ourselves. According to this formula, the more we are drawn to another, the more we are willing to reveal in front of them (and thus in front of ourselves). But I’m becoming reconciled to it. Like dogs, people reveal their weaknesses when it comes to expressing interest in another person.
2.
If the other person reveals their weakness to us, the most common manifestation of understanding and sympathy is the verbal recommendation: calm down, relax. Take this. Go there. Pull yourself together. But in grammar, this is called the imperative. Relax (I order you to!). However mild the recommendation is, we cannot remove from it the instruction, the bossiness. It is an excuse to seize power. The other person has revealed their weakness. They are weak, weaker (than us). And we then confirm our dominance by knowing how to overcome such weakness and by having the power to command the other (relax!). But then you too call your exhibition by an order: Whisper.

***

Like dogs, we voluntarily expose our weaknesses to those we love and involuntarily to those we cannot defeat, from whom we cannot escape, and of whom we ask that, in exchange for overwhelming us, they at least preserve our lives. When, like dogs, others reveal their weaknesses, then we, like dogs, read this as an offer to overpower and (even) as an expression of love. Bullies who have ground down their victims (who have revealed their weaknesses to them simply because they could no longer confront them) are able to live in the belief that their victims have (simply) shown them love. Is it possible to prove one’s love to another other than by offering them our weaknesses? Perhaps through empathy. I would so like it (if you could calm down). I hope (you are safe). I imagine (that you are satisfied that you have the world lying at your feet, that you may be lost, but that you have the strength to carry on and that you will eventually reach your goal). The entire exhibition is made up of messages, which is why this accompanying text is written in the form of a message. I would so like it if you were satisfied with the exhibition. And I imagine that you are satisfied, that you are in good spirits and that this exhibition will lead to other, even more adventurous, even more pleasurable experiences.


Jakub

text: Jakub Felcman