David Možný: 

Miss you!

27.5. – 31.7. 2020

 
foto: Tomáš Souček

Svou esej o ne-místech začíná francouzský antropolog Marc Augé popisem běžného dne anonymní osoby, která čas svého života tráví pohybem v unifikovaných prostorách. Korporace, nákupní centra, banky, dálnice nebo například hotelové pokoje, všechna tato místa z nás činí osamocené, neurčité bytosti, všechna jsou prostředím, v nichž z dlouhodobého hlediska nejsme schopni zanechat nepředvídatelné paměťové stopy své existence. Právě k těmto ne-místům podílejících se na finální automatizaci života se David Možný opakovaně vrací ve svých instalacích. Důležité přitom je uvědomit si, že autorova východiska nespočívají v objektové a sochařské práci, ale vychází z estetiky počítačových animací. V podstatě tak vcházíme do situace, do instalace, kterou lze přirovnat k zastavené sekvenci, vyjmuté z časové osy, nevíme, co přesně proběhlo předtím, než jsme do ní vešli, ale průstřel ve čtyřech z pěti skel dává možnost představit si děj. Je poměrně krátký, trval 0,015 vteřiny, což je čas, který vypálená nábojnice potřebovala k překonání skleněné bariéry. Průstřel je tím, co nás znejisťuje, co narušuje neutrální minimalismus vnímaného prostředí... Konfrontace s trajektorií střely v transparentním skleněném „labyrintu“ je v fyzickou a zároveň existenciální zkušeností. Do úvahy přichází potencialita křehkosti, nedostatku, smrti, ztráty, ale také touhy, k níž nás jaksi zkorumpovaně přivádí dvojznačnost nápisu Miss You: Minul jsem tě / Chybíš mi vyraženého na každém náboji. Pochopení celku přichází na konci instalace, v pomyslném bodě bezpečí u neporušeného skla, kde by se nám již vypálená střela neměla šanci zavrtat do těla. Ročně se na světě vyprodukuje 14 000 000 000 nábojů, to znamená 445 kusů za jednu vteřinu a 44 kusů za jedno mrknutí oka. My patříme mezi ty, kteří přežili. Není už jen to důvod k pocitu provinilosti? Po týdnech izolace se vracíme do veřejných prostorů ne-míst, nyní nejen esteticky sterilních ale i pečlivě vydezinfikovaných. Open officy, nákupní centra, letištní haly, banky se opět začínají zaplňovat. Systém, jehož jsme součástí, nás ubezpečuje, že se vracíme do normálu, a stále se snaží tvářit, že chrání naše životy, ale před kým vlastně? Při pohledu na hromadu kulek s nápisy Miss you přemýšlím nad touhou a smrtí, cítím, že tyto dvě veličiny života mají hodně společného. Minimálně to, že nás brutálně probouzí z iluze bezpečí, dostatku a nasycenosti.

~~~
 

The French anthropologist Marc Augé begins his essay on what he calls non-places by describing the everyday life of an anonymous person who spends the time of his life moving within unified spaces. Corporations, shopping malls, banks, motorways and hotel rooms, for example, all of these places make us lonely, indefinite beings. They are all environments in which we are unable to leave unpredictable memory traces of our existence from a long-term perspective. It is to these non-places involved in the final automation of life that David Možný returns again and again in his installations. The artist does not work with object or sculpture, but draws on an aesthetic of computer animation. In essence, we enter into a situation, an installation, that can be compared to a suspended sequence extracted from the timeline. We do not know what exactly happened before we entered, but a bullet hole in four of five sheets of glass hints at a story. It is relatively short, lasting 0.015 seconds, which is the time the fired cartridge needed to penetrate the glass barriers. The shot is what makes us uneasy and disrupts the neutral minimalism of the perceived environment. The confrontation of one’s self with the trajectory of the projectile in a transparent glass “labyrinthine” is a physical and yet existential experience. One becomes aware of the potential for fragility, scarcity, death, loss, as well as desire, to which we are led in an almost underhand way by the ambiguity of the inscription Miss You stamped on every bullet. An understanding of the whole comes at the end of the installation, at the imaginary point of safety next to the intact glass, where the already fired projectile would not have been able to drill into our bodies. The world produces 14,000,000,000 bullets a year, i.e. 445 bullets a second and 44 bullets every single blink of an eye. We are among the survivors. Is this not just cause for a feeling of guilt? After weeks of isolation we return to the public spaces of non-places, now not simply aesthetically sterile but carefully disinfected. Open offices, shopping centres, airport halls and banks will once again fill with people. The system of which we are a part assures us that we are returning to normal, and continues to claim it is protecting our lives. But from whom, in fact? When looking at the pile of bullets with the inscription Miss You I find myself thinking about desire and death. I have the feeling that these two indices of life have a lot in common, not least for the way they brutally awaken us from the illusion of security, sufficiency and satiety.

 

text: Jana Písaříková

David Možný: MISS YOU!