foto: Eva Rybářová

Narcisté nutkavě jednají omylem sami se sebou místo s ostatními. 

Turner se nechává vést rozporem mezi nutkavou potřebou se nechat vystavovat a podezřením, že potřeba se před někoho stavět je následek nedocenění z dětství. Bojí se že jeho vztah k divákovi není vyvážený, že diváka používá jako kulisu pro své uspokojení. Situaci zkoumá a snaží se z ní výtvarně těžit. Výstavu uvádí nenápadná fotografie Hráči žlutého pexesa, kterou dává Turner najevo, že neukazuje prstem na narcismus ostatních, ale na svůj vlastní. Pro prostředí narcistních vztahů je charakteristické, že se neustále lže, skrytě se něco požaduje 
a předstírá, vědomě či nevědomě. Významy slov a činů nejsou tím, čím se chtějí zdát být. Druzí lidé jsou používáni k tomu, aby narcistnímu člověku potvrdili jeho hodnotu. Při představě, jakou mají takové vztahy kvalitu, běhá mráz po zádech. Báje o Narcisovi, přenesená do praxe, je vztahová tragédie. Narscis něco stále mumlá do studánky, myslí si, že mu odpovídá, ale přitom vidí jen svůj odraz a slyší jen to, co říká sám. Studánka se dá považovat za prostředí jeho vztahů. Právě tady se Turner zastavil, protože se zdá, že drama vztahové hluchoty se odehrává právě ve studánce. (Možná nanejvýš s pulci a čolkem). Také je to silná, poezií nabitá představa. Odehrává se v ní veškerý Narcisův vztahový život. Tam je chycen tvor toužící po kráse a lásce, bohužel nekonečně hloupý, co se vztahů týče. Prolhané studánky zkoumají varianty narcistní pomatenosti. Předstírají krásu, funkci, význam. Předstírají, že jsou studánkami, ale ve skutečnosti jim to moc nejde.

Stojí mimo hru, kterou ale všichni ostatní chápou.

​

Sám o sobě napsal Jan Turner

~~~

​

Narcissists compulsively talk to themselves by mistake rather than others. 

​

Turner is led by the contradiction between the compulsive need to be exhibited and the suspicion that the need to stand in front of someone is a consequence of being underappreciated during childhood. He fears that his relationship with the viewer is not balanced, that he uses the viewer as a backdrop for his own self-satisfaction. He enquires into this situation and attempts to put it to his advantage artistically. The exhibition opens with the inconspicuous photograph Pexeso Players, by means of which Turner makes it clear that he is not pointing his finger at the narcissism of others, but at his own. It is a feature of the environment of narcissistic relationships that someone is constantly lying, something is being asked for and simulated, consciously or unconsciously. The meanings of words and actions are not what they want to appear to be. Other people are used to confirm the value of a narcissist. When I think of what value these relationships have, I have chills down my spine. The Myth of Narcissus, put into practice, is a relational tragedy. Narcissus continues to mumble something into the well, thinking it is answering him. But he sees only his own reflection and hears only what he himself says. The well can be considered the environment of his relationships. This is where Turner fetched up, because it seems that the drama of relational deafness seems to take place in a well. (Perhaps with tadpoles and newts at most). It is also a strong idea filled with poetry. The whole of Narcissus’s relational life is played out in it. There we see the creature longing for beauty and love, but sadly infinitely stupid when it comes to relationships. Lying Wells explores variations of narcissistic derangement. They feign beauty, function, meaning. They pretend to be wells, but in reality they are unable to bring it off. They stand outside the game that everyone else understands.

​

Written by Jan Turner about himself