Alžběta Bačíková 

Shine Your Light on Me

13.11. – 18.12. 2021

k/c: Hana Janečková

Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me
Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me

press to zoom
Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me
Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me

press to zoom
Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me
Alžběta Bačíková: Shine Your Light on Me

press to zoom
1/12
 
foto: Michal Ureš

„Tančím bezděčně jak albatros ve větru. Přichází ke mně prošedivělý muž a dává mi do ruky tisícovku. V elektru si za ni kupuju plastový lustr. Svítí na mě 24 let. Beru vysokou stoličku a povolím mu žárovku.”

 

Shine Your Light on Me ukazuje kroky v rytmu, prostory a místa, které dokumentují pěší putování umělkyně Alžběty Bačíkové v předcovidovém New Yorku. Odmítnutí konvenčního narativu uvolňuje prostor pro poetiku pohyblivého obrazu – veřejná prostranství Manhattanu, náhodná setkání, odcizení, ale zároveň fyzická tělesná blízkost tance zde neslouží jako dokumentární strategie záznamu, ale jako rytmický a hudební rozměr zkušenosti. Provázanost vlastního těla autorky s technologickým aparátem kamery se tak nevyhnutelně stává záznamem jejího tělesného jazyka, do kterého se propisuje transformace žité zkušenosti.

 

Naše porozumění rytmu je spojené s chůzí a vlastním dechem. Akcentován hudební stopou, křičením a perkusemi, rytmus filmu prostupuje prostorem galerie jako reflexe i výměna mezi zvnitřněnou zkušeností umělkyně a performativním prostředím instalace. Útržky osobní paměti, diaristické i s výrazně poetickým a snovým nábojem, zaznívají mezi pohybem tančícího anonymního davu. Probíhají souběžně jako zdvojené obrazy projekce a zrcadlové stěny, aktivované naší přítomností. Nacházíme se v tanečním sále – testovacím meziprostoru naší vlastní performance nebo místě, kde libidinální vize živoucí osoby pomáhá utvářet senzualitu každodenních setkání v současné urbánní zkušenosti? V Shine Your Light on Me citlivost zachycení letmých pohledů, gest a observací nabízí nové otázky: Do jaké míry nám prostor, utvářený kamerou, nabízí svobodu a jaké jsou její restrikce? Jak spolu souvisí intimita pohybu či záběru a intimita protestu? I když se účastníme sehrané dynamiky tanečního davu, můžeme zažít pocity osamocení. Ztěží postřehnutelné pomlky, cípy šatů a chvilková zpomalení obrazů jsou zde přesto okamžiky probleskujícími novými možnostmi napojení.

 

V časovém posunu přítomnosti, ve kterém Shine Your Light on Me vznikal, prožíváme globální pandemii s virem zuřícím v mnoha částech světa, kde miliony lidí ztratily své blízké či svoji práci. Na našich horizontech i bezprostřední blízkosti rezonuje představivost alternativních možností přežití. Pokud pandemie ukázala něco zcela zřetelně, tak je to okleštěnost lidské existence bez sociálního a fyzického aspektu společného shromažďování. Radostná a pojící emoce, která vzniká při společném shromažďování nebo protestu – oceánský pocit, jak jej poprvé popsal Sigmund Freud v roce 1930 v Civilizations and its Discontents, pomáhá rozpustit hranice subjektu. Možnosti tohoto oceánského, neomezeného a volného napojení – pro Freuda stav regrese do před-oidipovské fáze našeho nejrannějšího dětství, kdy nejsme schopni odlišit sebe sama od mateřského těla – je pro teoretičku a poetku Jackie Wang jedním z možných prostředků undercommons, tedy cesty k radikální imaginaci.

 

Vedle snů je tento imaginaci vzbuzující stav zakoušen při halucinogenních stavech, intenzivním zármutku a bolesti, spánkové deprivaci či kolektivní euforii. V tanečních scénách Shine Your Light on Me se tak utváří otázky politiky sdílení: Může oceánský pocit sloužit jako základ společného budování nových světů tím, že pramení ze sdílené emoce pohybem? Jaké jsou sociopolitické možnosti dočasné propustnosti hranice mezi subjektem a okolím?

 

Dlouhé záběry na moře a oceán nebo stínový obrys autorky, tedy obrazy, které náhle zpomalí proud taneční hudby, tak vypovídají o absenci pevného ukotvení. Tato tekutost i odcizení se ovšem stávají prostředkem pro nové možnosti sounáležení. Fred Moten se obrací k maternalitě a odmítá Freudovo zahlcení a pocit ztráty sebe, ale naopak se obrací k oceánskému pocitu jako k hojnosti, kdy bouřící se nespoutané Já je přineseno po moři, a tak nenáleží nikomu, ani sobě samému. Přesto obsahuje život vitální komunity.

 

Cesta zevnitř se tak stává rytmickou ozvěnou. Tvoříme konstelace, tvoříme souhvězdí. Naše těla nejsou nikdy osamocená či rozprášená v prostoru. Tvoříme vzorce, které jsou protkány v dalších pohyblivých vzorcích vzájemných vztahů.


~~~

“I’m dancing spontaneously like an albatross in the air. An old gray-haired man is coming to me and putting a thousand-crown bill in my hand. In an electronics shop I’m buying a plastic ceiling lamp. It has been shining on me for 24 years. I’m taking a high stool and loosening the bulb.”

 

Shine Your Light on Me shows steps in rhythm, spaces, and places documenting the wandering walks of artist Alžběta Bačíková in pre-COVID New York. The rejection of conventional narrative makes space for the poetics of the moving image – the public spaces of Manhattan, chance encounters and alienation, but also the physical, corporeal immediacy of dance – serve not as a documentary strategy to make a record of events, but as a rhythmic and musical dimension of experience. The connection between the artist’s own body and the technological apparatus of the camera allows a recording of her body’s language, reflecting the transformative inscription of lived experience.

 

Our understanding of rhythm is linked to walking and our own breath. Accented by a musical soundtrack, shouting and percussion, the exchange between the artist’s internalised experience and the performative space of the installation, the rhythms permeating the gallery create a visceral experience. Snippets of personal memory – diaristic and with a strongly poetic, dreamlike drive – resound among the movement of a dancing, anonymous crowd; the doubled images from the projection and a wall of mirrors are activated by our presence. Do we find ourselves in a dance studio – an interstitial space for testing our own performance or a place where the libidinal vision of a living person helps shape the sensuality of everyday encounters in the contemporary urban experience? In Shine Your Light on Me, the sensitivity with which images capture passing glances, gestures and observations offers new questions – to what extent does the space, formed by the camera, offer freedom, and what are its restrictions? What is the connection between the intimacy of movement and closeup and the intimacy of protest? Even when we fully participate in the coordinated dynamic of a dancing crowd, we can still experience feelings of loneliness. Barely perceptible pauses, a random closeup of clothing, and moments where the moving image slows down are nonetheless instants shining through with new possibilities of connection.

 

In the time since Shine Your Light on Me was made, we have been living through a global pandemic with a virus raging in many parts of the world where millions of people have lost their loved ones or their jobs. Both our distant horizons and the immediate future resound with the imagination of alternative possibilities of survival. If the pandemic showed something clearly, it is the restrictiveness of human existence without the social and physical aspects of collective gathering. The joyful and connective emotion that arises in collective gathering or protest – the oceanic feeling, as it was described by Sigmund Freud in Civilisation and its Discontents from 1930 – helps to dissolve, at least temporarily the boundaries of the subject. The possibilities of this oceanic, limitless, and free connection – for Freud, the state of regression to the pre-Oedipal phase of our earliest childhood, when we are incapable of distinguishing ourselves from our mother’s body – represent for theoretician and poet Jackie Wang one of the possible tools of the undercommons; that is, the path to a radical imagination. In addition to dreams, this state arousing the imagination is experienced in hallucinogenic states, intense grief and pain, sleep deprivation, and collective euphoria. In the dance scenes in Shine Your Light on Me, we see questions about the politics of commonality emerging. Induced by emotion arising from shared physical experience of movement, can oceanic feeling serve as the foundation for building new worlds? What are the socio-political possibilities of this temporary permeability of the boundaries between subject and environment?

The long takes of the sea and ocean, the artist’s silhouette in shadow hovering briefly on the screen – that is, images that suddenly slow the stream of the dance music – attest to the absence of a solidity. Of course, the flow as well as alienation presented in the work become a tool for new ways for coming together. Fred Moten turns to the maternal, rejecting Freud’s interpretation of the oceanic as a loss of a sense of self and looks to it for its sense of abundance. When seaborne the rebellious, unbounded self does not belong to anyone, not even itself but, nonetheless, it contains the life of a vital community.

 

The way out becomes a rhythmic echo. We form clusters, we form constellations. Our bodies are never isolated or dispersed in space. We form patterns; always enmeshed in shifting patterns of mutual relations.

text: Hana Janečková