unconductive trash: Kdybychom se už neviděli, tak to nevadí /
If we never saw each other again, it wouldn't matter


4. 9. –⁠ 23. 10. 2021

k/c: Pavel Švec

press to zoom

press to zoom

press to zoom

press to zoom
1/33
 
foto: Peter Fabo

Kdybychom se už neviděli, tak to nevadí. Pouto, které mezi námi vzniká, je beztak pouze dočasné povahy a nejsme si navzájem ani nic dlužní; problém, který se tu řeší, totiž nikoho vůbec nic nestojí. Tedy kromě možné katarze, drobné obměny vlastních postojů a v nejhorším případě i pohledu na svět, ve kterém žijeme. 

Všechno ale skončí dobře (velejemně / tuplovaně / nevídaně / zpětně / nehybně), a především daleko dřív, než by se nějaký problém stačil skutečně vyřešit. Taková věc může ostatně trvat i celá tisíciletí, jak víme z knih o dějinách umění. Jisté však je, že díky umělecké tvorbě si problémy i v jejich spletité celistvosti můžeme alespoň uvědomovat; zkoumat je a popisovat, a to vše ještě dříve, než se nás okolní svět pokusí přimět k volbě z řešení, která už jsou zpravidla jen černá, anebo bílá – snad aby se bezprostřední realita zdála srozumitelnější. Skutečnost je ale až nepohodlně složitá, komplexní a nestálá; plná kauzálních vztahů a vazeb, které je stále obtížnější vypozorovat. Z jejího nekonečného přediva můžeme, zdá se, zkonstruovat téměř jakýkoliv narativ, aniž by tento nebyl svým způsobem v dané chvíli a alespoň někým považován za pravdivý. A co hůř, jsou to právě slova jako „pravdivý“, která jako by se nás pokoušela varovat, že ani na samotný jazyk, kterým se realitu snažíme postihnout, se už nemůžeme zcela spoléhat. Co nám tedy zbývá ve světě, který je tak nečitelný, tak přesycený množstvím vizuálních a verbálních informací a zároveň až monumentálně plochý, vyprázdněný a plný temných sil? Snad jen gesto podané ruky, sdílené rozpaky a nevědění... ale i ujištění, že v onom sklíčení z neporozumění a náporu iracionality nejsme sami; pozvání k dialogu a společné kontemplaci nad možnostmi obrazu a slova; nad problémem reprezentace skutečného, ať už slovo „skutečné“ znamená cokoliv. Možná též bezděčný komentář k dříve již artikulovanému i smělý výstřel do neurčité tmy budoucího. 

Kdybychom se už neviděli, tak to nevadí. Uvidí se jistě namísto nás někdo jiný s někým dalším a celé tohle „řešení problému“ začne v pozměněné verzi nanovo. Dluh se nikdy nevyrovná a pouta jen tak neporuší, protože konec je jen předehrou příští katastrofy. A ti lidé v onom budoucím čase se také budou potkávat a míjet, seznamovat se a loučit, mluvit i mlčet... ale když budou zrovna mluvit, budou se pravděpodobně tak jako my pokoušet skrze slovo a obraz sdělit absurditu své životní zkušenosti; neklid z toho, že cítí, tíseň z toho, že myslí, a marnost z toho, že to chtějí vyjádřit. Budou se rovněž snažit řešit nové problémy pomocí starých metod a naučí se jen to, co by se bývalo hodilo nám. Snad ale budou o něco moudřejší a budou i lépe rozumět obrazům, které jim dnes zanecháváme. Záleží na tom? Záleží na nás?

Pes hrabe díru.


~~~

If we never saw each other again, it wouldn’t matter. The bonds that have sprung up between us are of a temporary nature anyway, and we do not owe each other anything. The problem being solved here costs no one anything at all. Apart, that is, from possible catharsis and minor changes in our attitudes and, in the worst case scenario, our view of the world in which we live. 

But everything will end well (delicately / assuredly / invisibly / retrospectively / motionlessly), and above all long before a problem can actually be solved. After all, such a thing can last for millennia, as we know from books on art history. What is certain, however, is that thanks to artistic creation we can at least be aware of the problems even in their complex entirety; examine and describe them, all before the outside world tries to force us to chose from solutions that are usually only black or white, perhaps so that immediate reality seem more understandable. However, reality is uncomfortably complex, comprehensive and volatile; full of causal relationships and ties that are becoming increasingly difficult to observe. From its endless fabric it appears we can construct almost any narrative, without this being considered true in its way at a given moment by at least someone. What is worse, it is words like “true” that seem to trying to warn us that we cannot even rely totally on the language with which we are attempting to grasp reality. So what remains for us in a world that is so unintelligible, so saturated with a multitude of visual and verbal information and at the same time monumentally flat, empty and full of dark forces? Perhaps only a hand held out, shared confusion and ignorance.... but also an assurance that we are not alone in this despondency and the onslaught of irrationality; an invitation to dialogue and joint contemplation of the possibilities of the image and word; the problem of representing the real, whatever the word “real” might mean. Perhaps also an inadvertent commentary on the previously articulated and a bold shot into the vague darkness of the future. 

If we never saw each other again, it wouldn’t matter. Someone else will see someone else instead of us and all of this “problem-solving” will start all over again in a modified version. The debt will never be repaid and will never break the bonds, since the end is simply a prelude to the next catastrophe. And those people in that future time will also meet and pass each other, get acquainted and bid farewell, speak and be silent... but when they speak, they will probably, like us, try to communicate the absurdity of their life experience through word and image; the restlessness of feeling, the distress of thinking, and the futility of wanting to express it. They will also try to resolve new problems using old methods and learn only what would have suited us. But perhaps they will be a little wiser and will better understand the images we leave them today. Does it matter? Do we matter? A dog digs a hole.