Celý život slýchám, jak věda vítězí. Od mých deseti let mi říkali, že lidstvo je na prahu významného poznání či rovnou plného ovládnutí zákonů přírody a kosmu. Přesto již uplynulo 120 let od objevu kvantové mechaniky, 70 let od chvíle, kdy jsme poprvé slyšeli o kvantové biologii, a 30 let od momentu, kdy jsme se seznámili s teorií kvantového vědomí. Možná je tedy na čase si přiznat, že plné pochopení existence je a vždy bude nepolapitelným horizontem. 

 

Jako dítě jsem se zamiloval do loutkového divadla a mým největším přáním bylo vidět, co loutky dělají, když právě nejsou na jevišti. A stejně tak jsem chtěl vědět, co svět dělá, když nejsem fyzicky přítomen – když TAM nejsem. Uvědomil jsem si také, že skutečný svět se neliší od toho loutkového, plného tvrdošíjně propojených a do sebe zapadajících kulis a závěsů: kontextů v řadách – jeden za druhým, do nekonečna. Chtěl jsem vidět za tyto souvislosti. Chtěl jsem nahlédnout do oblastí, které běžně nedokážu uchopit, do oblastí, které jsou pro většinu nedosažitelné. Jak vypadá trojúhelníkový prostor pod rohem koberce, když jsem pryč? O něco později mi to došlo... Já sám jsem loutka. Nemám žádnou kontrolu nad svým konáním, nad svými vlastními myšlenkami, nad tokem existence. Odtud patrně plyne moje touha ovlivňovat běh věcí a času, přehazovat „fraktální spínače“. A v prvé řadě vůbec nějaké najít. Občas se mi může podařit nepostřehnutelně proniknut do MATRIXU a stisknout některé z těch spínačů – alespoň ty na okraji okraje – na krátký okamžik.

​

Instalace

​

Má práce se vždy točila kolem čtyř vzájemně souvisejících témat: smrtelnosti, determinismu, nahodilé podstaty naší existence a lidské iracionality. Moje nejnovější instalace zkoumá, jak pošetilí jsme, když používáme svůj domněle „nadřazený“ mozkový potenciál k obraně vlastní (rovněž superiorní) iracionality. Projekt propojuje spletitá historická dědictví a související poučení či nepoučení. Uvažuji o nepředvídatelných historických syntaxích, zdolávám vnitřní labyrint, topím se ve vrstvách a křehkých perspektivách. Instalace se nachází v kompletně přeměněném prostoru galerie, kde se protínají estetické a časové horizonty. Broskvová, barva kůže a růžová panenky Barbie nastolují atmosféru pro tři klíčové elementy výstavy.

​

Time collider (Časový srážeč) – Oživené starožitné hodiny, jejichž zvuky jsou měněny podobně, jako se mění naše paměť, potlačuje, vědomě či podvědomě deformuje pravdu a ovlivňuje kolektivní paměť. Prostřednictvím své transformace hodiny pohlcují i další asociativní vrstvy… jsou ptačí budkou, zříceninou, stejně jako domečkem pro panenky, HRAČKOU. Veškerá ruční práce a řemeslné dědictví bylo nenávratně potlačeno a utlumeno. Jen tiché vzdálené bzučení neustále vycházející zpod jejich nového optimisticky barevného nátěru nám připomíná jejich historii a ztracené kulturní dědictví. 

​

Proto-truth emitter (Vysílač proto-pravdy) – Centrální objekt instalace se skládá ze dvou částečně roztrhaných „bio-intervenčních“ tubusů, které jsou vytvořeny prostřednictvím bio-symbiotického kolaborativního procesu, s patrnými stopami destrukce od černých medvědů a další kanadské divoké zvěře. A opět – tiché vzdálené bzučení vědeckého pokroku vychází zpod vrstev asociujících hračku. Celá sestava může připomínat také zkušební zařízení proudových motorů F-18 nebo dvě mrtvoly připravené ke zpopelnění během kmenového rituálu…

​

Truth duality deceiving receiver (Matoucí přijímač duální pravdy) – Ze zdi vyčnívající objekt se zdvojeným obrazem tváře loutkového Pinocchia. Obrázek klauna je snímkem obrazovky mého akčního filmu s názvem: „Rituální vražda pitomého úsměvu“ (1976).

 

Lumír Hladík je významnou a zároveň obtížně zařaditelnou postavou českého konceptuálního umění sedmdesátých let. Pohyboval se v širším okruhu kolem pražské bodyartové trojky (Petr Štembera, Karel Miler, Jan Mlčoch) a intenzivně se přátelil s Jiřím Kovandou. Jako jeden z prvních začal realizovat konceptuálně laděné akce a intervence v přírodě a později i v městském prostoru. V roce 1981emigroval do Kanady, kde dodnes žije, a s jeho díly se od té doby na domácí scéně setkáváme spíše sporadicky. Skrze instalaci Vzestup a pád kvantového spratka, připravenou přímo pro prostory galerie, nyní Nevan Contempo představuje Hladíkovu aktuální tvorbu.

~~~

​

All my life, I hear that science has triumphed. Since I was 10 years old, I was told that humanity is very close to a full understanding of the laws of nature. Yet, 120 years elapsed since the discovery of quantum mechanics, 70 years since we heard about quantum biology and 30 years since we got introduced to quantum consciousness. Let’s admit, the full understanding of existence is and, forever will be an evasive horizon.

​

As a child, I fell in love with marionette theaters and my biggest wish was to see what the marionettes are doing when not on stage. Conversely, I wanted to know what is the world up to, when I am not physically present – when I’m not THERE. I also realized that the real world is not any different from the marionette one, filled with obstinately interlocked and dovetailed backdrops and curtains: contexts in ranks – one after another, ad infinitum. And, I wanted to see beyond these contexts. I wanted to peek into areas I am routinely not able to grasp, areas that are unattainable by most. How does the triangular space underneath a carpet corner feel, when I’m away? A little later, it dawned on me… I’m a puppet myself. I have no control over my doing, over my own thoughts, over the flow of existence. Hence my burning desire to influence the flow of things and time, to flip “fractal switches”. And, first and foremost, to find any. On an occasion, I may still intrude into the MATRIX ever so imperceptibly and drag some of those ephemeral switches, at least those on the edge of the edge, for a short moment, out of darkness.

​

The Installation

​

My work has always revolved around four interdependent themes: mortality, determinism, the arbitrary nature of our very existence, and human irrationality. My newest installation, along an adjacent path, explores how foolish we are when trying to use our “superior” brainpower to defend our own (also superior) irrationality. More than an exhibition, my project is connecting “entangled” historical legacies and lessons learned or not learned. Reflecting on unpredictable historical syntaxes, I am negotiating an internal labyrinth, drowning in layers and vulnerable perspectives. The installation is taking place in an entirely repainted gallery, where collisions of esthetic and time horizons are occurring. Peach, skin and pink Barbie’s colours are forming the mood setting for three key artworks of the exhibit.

​

Time collider – revived vintage clock the sounds of which are being altered the same way as our memory changes, suppresses, consciously or subconsciously deforms the truth and disintegrate our collective memory of the truth. On another level, via its new transformation – the clock has now absorbed additional associative layers… it is a birdhouse, an old castle, as well as a doll house, a TOY. All the handwork and old wood legacy has been irrevocably supressed, muzzled and snuffed out. Yet, the clock’s own history and its cultural legacy, like a silent distant hum is still emanating from underneath its new, happy, sugar-coated veneer.

​

Proto-truth emitter – Centre piece of the installation consists of a duplex of partially teared-up cardboard “bio-intervention” tubes. These are created via a bio-symbiotic collaborative process that incorporates destructive marks of wild black bears and other Canadian wildlife. Again, a silent distant hum of scientific progress emanating from underneath its toy-like veneer. On another level, the entire assembly resembles a F-18 jet-engine testing rig or two corpses ready to be cremated in a tribal-style ritual…

Truth duality deceiving receiver – A large protruding shelf featuring a stereo image of a marionette clown’s face with a “Pinocchio style nose”. The clown image is a screen capture of my Action art film titled: “Ritual Murder of a Stupid Smirk” (1976).

​

Lumír Hladík is an important, yet difficult to classify figure of the 1970s Czech conceptual art. He was part of a wider circle of Prague body art artists (Petr Štembera, Karel Miler, Jan Mlčoch), and was a close friend of Jiří Kovanda. Hladík also became one of the first artists to engage in interventions and actions outdoors and later in urban space. In 1981 he emigrated to Canada, where he still lives. His works have been seen rather sporadically on the domestic scene in the last decade. However, his installation The Rise and Fall of a Quantum Brat, prepared directly for Nevan Contempo, presents Lumír Hladík’s newest work.

​

​

​

​