Jan Haubelt (*1977) absolvent střední zdravotnické školy (zubní technik) a později sochařského ateliéru na VŠUP se do povědomí dostal jako zakládající člen „společensky proaktivní“ skupiny Ládví. Brzy však na sebe přitáhl pozornost i skrze své samostatné umělecké výstupy a realizace, pro něž je charakteristický zejména důraz na materiální a percepční aspekty a zdánlivá oproštěnost od pout logiky a kauzality. V galerii Nevan Contempo nyní představuje komplexní sochařskou instalaci pojímající celý výstavní prostor jako metaforickou krajinu fragmentárního těla. 
 
Scéna v životní velikosti

Reprezentace těla v umělecké tvorbě je velmi pravděpodobně fenomén stejně starý jako umění samotné. Přestože mají obrazy těla ve výtvarném umění téměř vždy především metaforický charakter a jejich transformace v čase podléhá nejrůznějším trendům společenského vývoje a proměnám dějinných okolností, zdá se, jako by západní tradice zobrazování těla skrze svůj důraz na estetická kritéria nevyhnutelně spěla až k jeho jisté objektifikaci, resp. redukci až úplnému odlidštění. To pak v důsledku zpětně ovlivňuje i způsob, jakým své vlastní tělo vnímáme: jak o vlastním těle smýšlíme a do jaké míry se s ním identifikujeme. Patrné je to ostatně už ze způsobu, jak o něm mluvíme: moje tělo, moje zuby, moje dlaně, moje prsty, moje ledviny – jako kdyby to vše bylo něčím mimo nás, něčím vnějším, co nám „pouze“ patří. Jako bychom se z nějakého důvodu neztotožňovali s celou svojí bytostí a naše já bylo jen řídící jednotkou jakéhosi stroje, uvnitř kterého se cítíme být ke své vlastní smůle polapeni, tak jako noha v botě. Vlastně je to ještě o něco horší: od našeho problematického vnímání sebe sama se odvíjí i způsob, jakým nazíráme svět kolem nás – svět, který je netečný k našim představám a přáním a se kterým jsme v neustálém střetu, jelikož se od něj cítíme odděleni, podobně jako se naše já cítí být odděleno od své pomíjivé fyzické schránky. Adekvátní odpovědí na tento permanentní konflikt by mohla být kultivace oněch opomíjených vazeb a vztahů, prohlubování vlastní citlivosti a poznání, a je-li symptomem posunů našeho myšlení i proměna způsobu zobrazování těla, jsme v této výstavě možná svědky podobného procesu.
 
Scéna v životní velikosti totiž nabízí nečekané odpovědi nejen na fundamentální otázky sochařství, jako jsou volba měřítka nebo materiálu. Tělo je zde reprezentováno skrze své jednotlivé části, přičemž je umocněn dojem, že na něj nenahlížíme zvenku, jako na nějaký nám odcizený objekt, ale skrze sdílenou a bezprostřední zkušenost: jaké to je být v těle, být tělem – zkušenost určující a neoddělitelnou od toho, čemu říkáme existence. Právě ve volbě materiálů se však Haubeltova obzvláštní citlivost demonstruje asi nejsilněji. Mezi námětem a použitým materiálem existují souvislosti překvapivého rázu, kauzální, a přesto vymykající se zákonům prosté logiky. Na základě svých haptických a jiných percepčních atributů jsou použité materiály současně interpretací i komentářem funkcí a vlastností své předlohy. Autor tak skrze jejich neintuitivní volbu zároveň rozostřuje kategorie obsahu a formy a činí tak s precizností sobě vlastní (tzn. precizností zubního technika). Důležitá je také jejich efemérní a proměnlivá povaha, která opět odkazuje k vlastnostem a životním projevům těla – jeho postupnému opotřebování a stárnutí, nutnosti ochrany (oděvu) či substituce již nefunkčních částí (protetika), nakonec i k jeho nevyhnutelnému zániku a dezintegraci. Fragmenty těla, jeho stopy, otisky, jakož i výrobky, které lidé používají pro jeho podporu a ochranu, jsou zároveň zbaveny jakékoliv individuality, a reprezentují tedy i jakousi kolektivní zkušenost. Tělo je ve výstavě znázorňováno spíše jako složitý komplex záhadných souvislostí a vztahů, které jsou pro naše přežití v důsledku stejně nepostradatelné jako např. vnitřní orgány. Jako entita neoddělitelně a metafyzicky spjatá se svým okolím, jako výchozí a neustálý zdroj naší inspirace a ponaučení. 

​

text: Pavel Švec, realizace: Jana Faltová –⁠ krejčovské práce, Filip Bartoň –⁠ zámečnické práce

~~~

​

Jan Haubelt (*1977), a graduate of a secondary medical school (dental technician) and then of the sculpture studio at the Academy of Arts, Architecture and Design in Prague (VŠUP), became known as a founding member of the “socially proactive” group L.dv.. However, he soon made a name for himself through his independent art works and projects, which are characterised by an emphasis on the material and perceptual aspects and an apparent freedom from the bonds of logic and causality. At the Nevan Contempo Gallery he will put on show a comprehensive sculptural installation that conceives the entire exhibition space as a metaphorical landscape of the fragmented body.

​

Life-Size Scene

The representation of the body in art is very likely a phenomenon as old as art itself. Although images of the body in the visual arts are almost always primarily metaphorical in nature, and their transformation over time subject to various trends of social development and changes in historical circumstances, it would appear that the Western tradition of depicting the body, through its emphasis on aesthetic criteria, inevitably leads to a certain objectification, a reduction to the point of complete dehumanisation. This, in turn, affects the way we perceive our own bodies, how we think about them, and the extent to which we identify with them. This is already clear in the way we talk about our body: my body, my teeth, my palm, my fingers, my kidneys – as though it were something outside of us, something external, something that belongs “only” to us. As though for some reason we don’t identify with our entire being and our ego is merely the control unit of some machine, inside which we feel trapped, to our own misfortune, like a foot in a shoe. In actual fact, it’s even worse than that: our problematic self-perception gives rise to the way we perceive the world around us, a world that is indifferent to our ideas and desires and with which we are in constant conflict because we feel disconnected from it, just as our sense of self feels separated from its ephemeral physical shell.

A suitable response to this permanent conflict might involve the cultivation of these neglected connections and relationships and a deepening of our own sensitivity and knowledge. Inasmuch as a symptom of the shift taking place in the way we think is the transformation in the way we represent the body, we may be witnessing something of this process in this exhibition.  

For the exhibition Life-Size Scene offers unexpected answers not only to fundamental questions pertaining to sculpture, such as choice of scale or material. The body is represented here via its individual parts, reinforcing the impression that we are not looking at it from the outside, as though at an object that is alienated from us, but via a shared and immediate experience: what it is like to be in the body, to be a body – an experience that is defining and inseparable from what we call existence. However, it is in the choice of materials that Haubelt’s particular sensibility is perhaps most powerfully demonstrated. There are connections between the subject matter and the materials used that are surprising, causal, and yet defy the laws of simple logic. By virtue of their haptic and other perceptual attributes, the materials used are both an interpretation of and a commentary on the functions and properties of their subject matter. Thus through their non-intuitive selection the artist simultaneously blurs the categories of form and content and does so with a precision that is his trademark (the precision of a dental technician). Their ephemeral and metamorphic nature is also important and again refers us back to the properties and animate manifestations of the body – its gradual wear and tear, its ageing, the need for protection (clothing) or the substitution of no longer functional parts (prosthetics), and, in the fullness of time, its inevitable decline and demise. Fragments of the body, its traces, imprints, as well as the products people use to support and protect it, are at the same time deprived of any individuality and thus represent a kind of collective experience. In this exhibition the body is represented as a complex of enigmatic connections and relationships that are ultimately as indispensible to our survival as, for example, our internal organs: as an entity inextricably and metaphysically linked to its surroundings, as a default and ongoing source of our inspiration and enlightenment.

​

text: Pavel Švec, realisation: Jana Faltová — tailoring, Filip Bartoň — machine fitting

​

​

​

​